Ve druhém dílu podcastu jsme se věnovali právům dětí, a to nejen těm legislativním, podle Ženevské deklarace a později Úmluvy o právech dítěte, ale i těm morálním, podle Bill of Rights for a Child od amerického spisovatele Freda M. Farrise. V následujícím článku najdete více podrobností.
Historie Bill of Rights for a Child
V roce 1975, když končila válka ve Vietnamu a rok poté, co vstoupila v účinnost Deklarace OSN o ochraně žen a dětí v krizi a v ozbrojených konfliktech, sepsal americký spisovatel Fred M. Fariss svůj Návrh práv pro dítě (Bill of Rights for a Child), který se v USA tehdy rychle dostal do povědomí mnohých psychoterapeutů. Fariss v něm shrnuje, co by mělo mít právo každé dítě od svých rodičů a skrze své rodiče zažívat. Více o kompletní historii dětských práv najdete v tomto našem článku.
Současný text Úmluvy o právech dítěte najdete zde (v ČR a SR ji transponuje zákona č. 104/1991 Sb.).
Právo žít, ne pouze existovat
Mnoho lidí se pod tlakem dětských traumat a dospělých povinností naučilo přizpůsobit se okolí až tak moc, že život v nich samotných je utlačen kamsi do kouta. Rozdíl mezi tím, po čem z duše nejvíc touží, tím, co uvnitř sebe cítí a vnímají, a tím, co je vidět navenek a jak se chovají, je propastný. V psychoterapii tomuto fenoménu říkáme vnitřní rozpor, hlavní zdroj latentního stresu a psychických a někdy i tělesných onemocnění. Tito lidé se v zajetí nejrůznějších zákazů, příkazů, “musů” (domnělých povinností), “svých” představ o světě a skutečných povinností přepnuli do módu, kdy jen existují, zatímco život v nich skomírá.
Děti se ale rodí jako nepopsaný list papíru, s otevřenými programy, jak říkával německý zoolog Ernst Mayr. Jejich svět takovéto zákazy, příkazy ani strachy krátce po narození ještě nezná. Rodiče na ně však velmi snadno mohou přenést ty svoje. Děti by ale měly mít právo prožívat život bez cizích předpojatostí. Užívat si ho, jak jen to je možné, samozřejmě v mezích toho, co je pro ně a pro ostatní bezpečné. Měly by mít právo žít, a ne jen existovat.
Právo být osobností, a ne předmětem vlastnictví
„Ten můj Milánek je takovej šikovnej, to má po mně.“ Když se narodí miminko, je na péči rodičů existenčně závislé. Podle psychoanalytické vývojové teorie si první měsíce života ani neuvědomuje, že už není součástí matky, respektive že matka není součástí jeho. To se ale velmi rychle změní. Ne každý rodič však tuto změnu stihne promítnout do svého jednání s dítětem a jeho okolím.
Děti stárnou naprosto odlišným tempem než my. Každému člověku totiž utíká čas poměrem k jeho věku. Máte v 36 letech roční dítě? Za jeden váš měsíc mu uplynou vaše 3 roky. Zatímco pro vás je to teprve nedávno, co jste ho vezli z porodnice, pro něj uplynula až nekonečně dlouhá doba, během které objevil celý svět, porozuměl lidské řeči, naučil se pohybovat po světě a brát do ruky to, co potřebuje. I ve 12 letech, pokud je vám 36, mu plyne čas třikrát pomaleji než vám. To je přirozený běh věcí.
Jenže zatímco pro vás je to teprve nedávno, co jste vedli svého broučka do první třídy, on už teď bude teenager. Za tu dobu se naučil spoustu dovedností, získal nové schopnosti. Pod vlivem učitelů, trenérů, spolužáků, vzorů v knihách, filmech, počítačových hrách a na sociálních sítích, se z něj vyvinul do značné míry samostatně myslící a fungující člověk. Osobnost s vlastními názory, potřebami, stylem mluvy i oblékání, s vlastním pohledem na svět, často velmi odlišným od toho vašeho.
Cílem rodičovství je přesně tohle, dovést dítě zpočátku zcela závislé na rodiči, k absolutní soběstačnosti a zodpovědnosti za sebe, k dospělosti. Dát mu podmínky potřebné k rozvoji jeho jedinečného potenciálu, jeho unikátní a na vás nezávislé osobnosti. To by také mělo být jeho právo.
Právo být respektován s ohledem na svou hodnotu
Americký profesor psychologie John Gottman pokládá respekt za klíčovou součást zdravého vztahu. Jeho opak, pohrdání, považuje za jeden ze čtyř klíčových důvodů, proč se rozpadají partnerské vztahy. Pro dítě je ale respekt ještě cennější, je totiž potvrzením jeho hodnoty, potvrzením toho, že je v pořádku, že tu na světě je a je v pořádku, když je samo sebou.
Rodiče, kteří dávají svým dětem (zejména těm do 8 let věku) najevo opovržení, jim působí devastující zranění, která pak velmi zdlouhavě a těžko musí napravovat v dospělosti. Ne každému se to povede. Každé dítě má svoji hodnotu. Každé dítě o ni podle psychoanalytické vývojové teorie Margaret Mahlerové, ale i podle transakční analýzy, začne ve věku okolo dvou let pochybovat. Právě tehdy potřebuje respekt rodičů nejvíce. Potřebuje vnímat, že rodiče vnímají jeho pocity, že poslouchají, co říká, a že to respektují.
Respekt neznamená souhlas. Ale i jasný nesouhlas se dá vyjádřit s respektem. Bohužel je to ale dovednost, která zejména v dnešní době nechybí zdaleka jen mnohým rodičům. A co vy? Připadali jste si v dětství, že vás rodiče respektují?
Právo být sám sebou a mít svou vlastní identitu
„Být sám sebou ve světě, který se neustále snaží učinit Tě někým jiným, je ten největší úspěch,“ říkával americký básník a filosof Ralph Waldo Emerson. Promlouval ale k dospělým, nikoliv k dětem. Pro děti je okolo určitého věku (obvykle v období 1,5 až 2 let) extrémně těžké být sami sebou v situaci, kdy necítí od rodičů bezpodmínečnou lásku a bezpodmínečné přijetí. Pokud navíc cítí odmítnutí, odepření lásky, či dokonce opovržení, stává se to pro ně zcela nemožným. V takové chvíli zadupou sebe do země a udělají cokoliv pro to, aby zase cítili lásku a přijetí od svého bezmezně milovaného rodiče. A co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš. Minimálně pak ale budou velmi dobře rozumět Emersonovým slovům.
Klíčový problém spočívá v tom, že rodič malé dvouleté dítě musí limitovat v tom, co dítě dělá, v podstatě nonstop. Malé děti často jakoby pořádali soutěž o nejvynalézavější způsob páchání sebevraždy, který jsou schopny zrealizovat mezi jedním otočením se rodiče na druhou stranu. Je pak logické, že v situacích, kdy jsme v naprostém šoku na bezpodmínečnou lásku a přijetí nezbývá kapacita.
Jenže naše děti mají právo být sami sebou a my jim ho musíme pokud možno zachovat. Proto je důležité v maximální možné míře odpírat dětem jejich explorační chování (objevování světa) citlivě a s respektem. „Rozumím tomu, že si chceš teď malovat a jde ti to moc pěkně, ale teď si musíme jít dát večeři.“ Když to vydržíme do tří let věku dítěte, je to pak obvykle už klidnější.
Jenže v pubertě to bývá paradoxně ještě těžší. Dítě, které se potřebuje zbavit zbožštělé představy o rodičích bývá často kritické. Jeho věk ho bohužel ale nepřipravil o schopnost dokonale vystihnout naše slabiny. Zejména narcistně ladění rodiče však v dítěti mohou postupně spatřovat svého následovníka nebo dokonce konkurenta. V takovém případě je vhodné pro takového rodiče, aby včas vyhledal odbornou pomoc.
Právo říkat své myšlenky, pocity a být vyslyšen
Právo říkat své pocity je něco, co nebývá potlačováno jen u dětí. „Nefňukej, neodmlouvej, nevztekej se, nerozčiluje se, neraduj se tolik,“ kolik pocitů u dětí potlačujeme a kolik z nás se naučilo potlačovat je i u dospělých, včetně sebe. Jenže pocity, které nejsou dostatečně vyslyšeny, často vyúsťují v úzkosti (viz např. skvělá kniha od prof. Vereny Kast Úzkost a její smysl), které nám komplikují život ještě víc, a narušují i naše vztahy.
Být vyslyšen je ale také kapitola sama pro sebe. Děti si říkají o neustálou pozornost svých rodičů, a když říkáme neustálou, myslíme tím ideálně 100 %. To bohužel není možné. Přesto zejména projevům emocí je třeba naslouchat. Jenže my dospělí jsme se naučili spíš poslouchat informace, fakta, a nikoliv emoce za nimi. To je (nejen pro děti) ale frustrující. Děti potřebují tzv. aktivní naslouchání. Tomu se dá ale naučit. Příště, až budete mluvit s nějakým člověkem, zkuste se primárně soustředit na to, jak se asi cítí, a ne co říká. A až pocítíte nějakou jeho emoci, klidně si ji ověřte. „Ty jsi teď asi hodně naštvaný/nadšený/unavený/atd., viď?“ A uvidíte, co se stane…
Neučte však prosím své děti, a zejména ne sebe, že na vašich pocitech nezáleží, že nikoho nezajímají. Mohlo by vás to snadno uvrhnout směrem k úzkostem a depresím.
Právo ptát se „proč“ a dostávat odpovědi
„A proč?“ „No protože je to pro ně pak takhle jednodušší.“ „A proč je to pro ně jednodušší?“ „No prostě je.“ „Ale proč?!?“ Každý kdo měl malé dítě si tím prošel a je to neuvěřitelně otravné. Děti mají dva důvody, proč se tak ptát. Ten první je pro ně kriticky důležitý – porozumět světu, vytvářet si nová neurální spojení, sebeaktualizovat se, rozvíjet se, stávat se lepším. Ten druhý je jen zástupný – říkat si o pozornost. Někdy se snadno dostanete od prvního k druhému, jindy, spíše výjimečně od druhého k prvnímu. Proč nám to ty děti dělají?
Německý zoolog Ernst Mayr prokázal, že některá zvířata se rodí s tzv. uzavřenými programy. Mládě mořské želvy se narodí z vajíčka v písku, své rodiče nikdy nepozná. Přesto od počátku ví úplně vše, co potřebuje k životu – kde hledat potravu, co jíst a nejíst, kdo je nepřítel, kdo není ohrožující, jak se rozmnožovat, kde se rozmnožovat, jak plavat atd. Lidské mládě, tedy dítě, je pravým opakem. Neví vůbec nic, kromě několika málo reflexů a vrozených úzkostí.
Dítě se zpočátku učí samo, osobní zkušeností, objevováním a zmocňováním se světa. Jakmile se mu ale naplno rozvine řeč, začíná ji využívat k vlastnímu rozvoji. Na to ale potřebuje mít možnost zjišťovat od informace z důvěryhodných zdrojů – tedy od lidí, se kterými se cítí bezpečně, zejména rodičů.
Právo na výchovu bez křiku, ponižování a shazování
Křik je od pradávna využíván k zastrašování oponenta. Dělají to i ostatní zvířata. To, že pes, který štěká, nekouše, protože se často jen bojí, je sice zažité přísloví, ale děti ho nechápou. Rodič, který štěká, je totiž pro dítě ohrožující. A pokud celý náš svět stojí na dvou pilířích a jeden z nich se právě zlomil, je to pro nás pořádný otřes, ze kterého se budeme těžce vzpamatovávat. Jak jen takovému pilíři druhý den věřit? Jak věřit tomu, že z milovaného tatínka nebo maminky se zase jak mávnutím proutku nestane zlá čarodějnice? To, že křičíte jen z vyčerpání, stresu, nebo toho, že dítě udělalo něco, „co se přeci nedělá“, ten otřes nijak nezmírní. Zejména ne ve věku do tří let, kdy je vaším úkolem pomoci mu pomoci vybudovat si tzv. základní důvěru, tedy důvěru v to, že svět je pro mě bezpečné místo, kde mohu být.
S ponižováním a shazováním je to ale ještě horší. Zatímco teenager se mu jakžtakž ubrání protiútokem, což neznamená, že ho to hluboce nezraní (zejména např. při komentování vzhledu od rodiče), mladší děti se bránit neumí. Berou to od rodiče stejně vážně jako třeba to, že před vstupem do vozovky, se mají rozhlédnout, nebo že si nemají brát bonbóny od cizích lidí. Rodič je autorita, Bůh, a bůh, který ponižuje a shazuje je krutým bohem. To, že jeho rodiče mu to taky v dětství dělali přitom není omluva, ale naopak důvod, proč to nedělat. Ponižování a shazování tak devastuje sebepojetí dítěte. Ponižující rodič se internalizuje v jeho mysli, a často mu už nadosmrti zůstane věrným průvodcem, který zneguje každý úspěch nebo pochvalu od druhých.
Právo být povzbuzován, abych směřoval k dospělosti svým vlastním tempem
To jsou dva faktory, které každý ve svém životě nezbytně nutně potřebujeme. My dospělí si – někdy – umíme dodat podporu sami sobě, povzbuzovat se, hecovat se, podporovat se, aniž by s námi kdokoliv další byl. Umíme to ale proto, že máme tzv. internalizovanou figuru reálného člověka, který nás kdysi podporoval. Ne vždycky to musel být rodič. Někdy pomohl učitel, trenér, nějaký náš vzor ať už živý, nebo třeba z knih či filmů. Dítě nikoho takového internalizovaného nemá. Tím, kdo bude předurčovat jeho vztah k sobě, jste teď vy – rodiče.
Děti, na rozdíl od rodičů, podstupují odvážné a radikální kroky kupředu téměř každý den. Poprvé se zvednou, poprvé udělají krok, poprvé se potkají s jiným dítětem, poprvé jedou na kole, bruslích, lyžích, poprvé jdou do školy, školky, na přijímačky na střední, na vysokou atd. Poprvé se zamilují a odváží se dát své city najevo. Všude tam potřebují vaše povzbuzení. Čím jsou mladší, tím více jim pomůže.
Důležité ale je respektovat jejich tempo a jejich ambice. Nebo vy sami byste chtěli, aby vás třeba na první hodině autoškoly prohnal učitel rovnou dálnicí, okreskami a jízdou po centru města? Nebo aby vám učitel na první hodině dal písemku z toho, co se máte teprve celý rok učit? Ani děti to nechtějí. Každé dítě má své tempo, je téměř jistě odlišné od toho, které jste kdysi ve stejné situaci měli vy. Někdy je rychlejší, někdy naopak pomalejší. Váš tlak tempo jistojistě zpomalí, vaše povzbuzování ho může urychlit.
Právo na to, aby mi nebylo fyzicky ubližováno rukou rozčílených lidí
V Československu to vypadá pomalu spíš jako národní sport. Současný ministr práce a sociálních věcí k němu dokonce vyzývá, údajně pro stanovování hranic. V 50 státech světa je to trestný čin, v dalších několika (např. USA, UK) je to trestné jen v některých státech. Zcela jistě je to něco, co má prokazatelný negativní dopad na pozdější fyzické zdraví člověka, konkrétně na rozvoj kardiovaskulárních, onkologických a neurologických onemocnění. Pro dítě je zkušenost s fyzickým trestáním stejně riziková jako třeba pohlavní zneužívání (viz CDC – Kaiser ACE Study, 1998).
Světová zdravotnická organizace fyzické násilí doma – konkrétně uhození, mlácení, kopnutí a dání facky – zařadila i do svého celosvětově používaného dotazníku ACE-IQ. Od roku 2018 probíhá jeho mezinárodní validace. Důsledky tzv. Adverse Childhood Experiences neboli Nepříznivých prožitků v dětství jsou natolik fatální, že velká část civilizovaného světa rozjela aktivní kampaně na jejich prevenci. Je to totiž pro zdravotnictví výrazně levnější než léčit jejich důsledky, což byl i důvod, proč americký provozovatel zdravotního pojištění Kaiser Permanente v roce 1994 inicioval původní výzkum ACE ve spolupráci se státní CDC.
Právo nebýt mlácen rodiči, o kterém Fred M. Farris v roce 1975 hovořil, se o 17 let později postavilo na úroveň práva na ochranu dětí před násilím dle článku 19 Úmluvy o právech dítěte OSN schválené v roce 1992. „Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, přijmou veškerá vhodná legislativní, správní, sociální a výchovná opatření, aby zajistily ochranu dítěte před všemi formami fyzického nebo psychického násilí, zranění nebo zneužívání, zanedbávání nebo nedbalého zacházení, špatného zacházení nebo vykořisťování, včetně sexuálního zneužívání, v době, kdy je dítě v péči rodičů, zákonných zástupců nebo jakýchkoliv dalších lidí, kteří se o něj starají.“
O tom, jak se Úmluva o právech dítěte OSN dodržuje v Česku (ratifikováno 22. 2. 1993) a Slovensku (ratifikováno 28. 5. 1993) si, bohužel, řada z nás může učinit vlastní obrázek.
Poslechněte si náš podcast
Pro další informace
BOULLIER, Mary a Mitch BLAIR. Adverse childhood experiences. Paediatrics and Child Health [online]. 2018, 28(3), 132-137 [cit. 2022-03-02]. ISSN 17517222. Dostupné z: doi:10.1016/j.paed.2017.12.008
CDC, Adverse Childhood Experiences
NHS, Adverse Childhood Experiences and Attachment
prof. Karl Heinz Brisch, kniha Bezpečná výchova
prof. Karl Heinz Brisch, kniha Poruchy vztahové vazby
Thomas A. Harris, kniha Já jsem OK, Ty jsi OK
Janet G. Woititz, kniha Healthy Parenting
Mary a Robert Gouldingovi, Changing Lives Through Redecision Therapy