12: Jak (ne)zničit dětem vztahy

Svoboda ve vztahu, možnost být sám sebou i s dalšími – to je to, oč se hraje zejména v prvních dvou až třech letech našeho života. To, jestli toho budeme schopni, má ve svých rukou primární pečující osoba, v ČR obvykle matka. Ta totiž definuje to, jakou si vytvoříme vztahovou vazbu (attachment). O tom, co to vztahová vazba je, jak se vytváří, jaké máme typy vztahové vazby i o mnohém dalším je náš dnešní díl podcastu.

Co je to vztahová vazba

Attachment, neboli vztahová vazba, je mechanismus, kterým navazujeme vztahy.

Lidské dítě je po narození zcela bezbranné, jeho mozek neobsahuje téměř žádné automatizované programy ani žádné znalosti – má tzv. otevřené programy, jak tento stav pojmenovává zoolog Ernst Mayr. Jedním z mála programů, které nově narozené dítě má, je niterná potřeba vyhledat péči a ochranu nějaké stabilní vztahové osoby, která bude, pokud možno, zcela a bez výjimky naplňovat jeho potřeby, a tuto osobu k sobě připoutat. K tomu slouží lidem oxytocin, který se uvolňuje při péči, doteku či soucitu s jiným člověkem.

Člověku, kterého k sobě dítě připoutá a zvolí si ho za svého ochránce a „učitele“, v psychoanalytické teorii říkáme primární pečující osoba. V Česku je to obvykle biologická matka, kterou miminko zároveň bezpečně pozná po hlase, který zná ještě z dělohy. Dítěti je ale paradoxně jedno, zda se vztahovou osobou má jakékoliv biologické či příbuzenské pouto, protože tento aspekt absolutně není schopné rozeznat.

To, jakým způsobem s dítětem primární pečující osoba nakládá, jestli je tam přítomna v době, kdy dítě potřebuje utišit, přebalit, nakrmit, pomoci získat nové podněty, ulevit od horka/zimy, ochránit, podat předmět zájmu apod. a to, jakým způsobem tak primární pečující osoba činí, definuje typ vztahové vazby. Ten se obvykle ustálí nejpozději mezi 2. a 3. rokem života, a pak je extrémně náročné ho změnit.

Kromě primární pečující osoby existují i další vztahové osoby – tzv. sekundární. V Česku je to často otec, prarodiče nebo někdy, bohužel, i starší sourozenci. V zahraničí, kde mateřská obvykle trvá v řádu týdnů, max. měsíců od narození dítěte, to už běžně od prvních měsíců života bývají pečovatelky nebo chůvy. Pečovatelky k tomu bývají např. ve Francii či Německu profesionálně školené a procházejí testem vztahové vazby.

Vztahová vazba se totiž často předává z primární pečující osoby na dítě, a to právě nevědomými vzorci vztahování se, které bytostně ovlivňují způsob, jakým primární pečující osoba reaguje na potřeby dítěte.

Nereagování na potřeby dítěte a jeho důsledky

Nereagování, nebo nesprávné reagování, na potřeby miminka a batolete, je pro dítě extrémně frustrující. Míru jeho frustrace si však my dospělí nedokážeme bohužel úplně představit. Dětský mozek zcela postrádá okruhy pro regulaci emocí. To znamená, že každá emoce je „absolutně“ intenzivní. U těch pozitivních emocí je to skvělá zpráva, u těch negativních nikoliv. Jak říká jihoafrický neuropsycholog Mark Solms, tak dítě, když pláče, tak umírá. Až takto intenzivně si můžeme míru prožívání emocí u miminka představit.

Pokud primární pečující osoba systematicky nereaguje na potřeby dítěte, podepíše se to na jeho nedůvěře v to, že by se mohlo ve vztazích na ostatní lidi spolehnout a je to pro něj i významným zjištěním, že svět není pro něj až tak jisté a bezpečné místo. Díky tomu si tedy rozvine nejistou vztahovou vazbu.

Druhy vztahové vazby

Existují celkem čtyři druhy vztahové vazby – jedna bezpečná nebo též jistá (secure) a tři nejisté (insecure).

Jistá vztahová vazba (secure attachment) nám umožňuje být sami sebou i v blízkém vztahu. Ve vztahu se cítíme svobodní, nemáme problém se druhému svěřit, ani si něco nechat pro sebe, a je nám dobře, ať už je naše milovaná osoba v našem náručí, nebo na nějakou dobu třeba na druhém konci světa. Bezpečná vztahová vazba pomáhá ustát konflikty a zůstat v nich autentičtí, tj. bez autocenzury ze strachu, že nás druhý opustí. Zároveň nám pomáhá rychle se dostat z různých ran utrpěných (nejen) ve vztazích. V USA touto vazbou disponuje cca. 60 % populace, průzkumy pro Evropu, natož pro ČR nejsou k dispozici.

Nejistá vztahová vazba (insecure attachment) má tři různé podoby. Všechny z nich zjednodušeně řečeno charakterizují projevy úzkostí spojené výlučně se vztahem (tj. bez dalších zjevných příčin).

Úzkostně vyhýbavá vztahová vazba (Anxious-avoidant attachment) se vyznačuje tím, že máme problém s blízkostí ve vztazích, ba dokonce se jí vyhýbáme. Máme totiž pocit, že o nás ostatní nestojí, že pro ně nejsme dost dobří, že se na ně nedá spolehnout, a tak si často připadáme sami. Přílišná blízkost nám také vůbec nedělá dobře a vyvolává silné úzkosti. Kvůli vzpomínkám na raný vztah s primární pečující osobou – třeba na v Československu tak oblíbené „vyřvávání“.

Úzkostně ambivalentní vztahová vazba (Anxious-ambivalent attachment) je de facto opakem. S ní totiž potřebujeme mít vztahové osoby co nejvíce u sebe, neustále o nich vědět, z jejich pohledu je vlastně až kontrolovat. Důvodem je to, že bez nich nám není dobře, co hůř, je nám strašně, jako bychom umírali. Jakmile není milovaná osoba na blízku, přichází děsivá prázdnota, a tak se neustále bojíme, aby nás neopustila, což obvykle vede k tomu, že nás časem opustí, protože „nemůže ve vztahu dýchat“.

Dezorganizovanou vztahová vazba (Disorganized attachment) je kombinací obojího – úzkostnosti i vyhýbavosti ve vztahu. Navenek je však nepředvídatelné, kdy zrovna budeme chtít mít partnera neustále u sebe, a kdy budeme chtít být od něj co nejdál. Tento typ vztahové vazby se týká cca. 5 % populace. Tímto typem často trpí dospělé děti alkoholiků, děti hraničářů, někdy i narcistních rodičů, či rodičů s bipolární afektivní poruchou – zkrátka děti primárních pečujících osob, kde reakce na potřeby dítěte byla naprosto nepředvídatelná a nekonzistentní.

Jak změnit vztahovou vazbu

Aby člověk mohl žít bezpečně, bez úzkostí, a tím pádem svobodně a spokojeně v blízkých vztazích, potřebuje pociťovat co nejmenším míru úzkostnosti a vyhýbavosti – tedy mít bezpečnou vztahovou vazbu. Dá se toho ale dosáhnout, nebyla-li péče primární vztahové osoby v prvních letech našeho života ideální? Ano dá, ale…

Těch ALE je poměrně hodně. Ke změně vztahové vazby je potřeba zažít dostatečně dlouhou silnou a intenzivní korektivní zkušenost, často i s více než jednou vztahovou osobou. Takovouto korektivní zkušenost může člověku s nejistou vztahovou vazbou poskytnout jedině někdo, kdo ji má jistou. Čím dříve taková korektivní zkušenost přijde, tím rychleji se dá úzkostnost/vyhýbavost ve vztazích snížit. Ideální samozřejmě je, pokud ji člověk zažije ještě v dětství. Ani v dospělosti ale není třeba to vzdávat.

K získání korektivní vztahové zkušenosti potřebujeme vztahové osoby s jistou vztahovou vazbou. Jedině ty jsou připraveny akceptovat naši vyhýbavost/úzkostnost ve vztahu, aniž by je to významněji destabilizovalo. Díky tomu nám pak danou charakteristiku našeho vztahování se pomáhají zmírnit. Zároveň pomáhá znát limity svého vztahování se, o kterých pak nám blízkého člověka můžeme také informovat a otevřeně s ním mluvit o tom, kdy, jak a třeba i proč se pak ve vztahu s ním cítíme úzkostní nebo vyhýbaví.

Další možností zmírnění nejistoty ve vztazích je dlouhodobý terapeutický vztah. Zde vřele doporučuji PCA terapeuty (psychoterapeuty s Rogeriánským výcvikem), kteří jsou a priori doslova vycvičeni k bezpodmínečnému přijetí klientů, projevování empatie s nimi, ale i udržení si vlastní kongruence (autenticity), což jsou tři základní pilíře PCA.

No a poslední, co může pomoci, je také skupinová psychoterapie. Dobře vedená skupina totiž může pomoci rychleji a snáze nahlédnout na vlastní vztahové vzorce, a zároveň si častěji zažívat korektivní vztahovou zkušenost.

Poslechněte si náš podcast

Pro další informace

Článek o vztahové vazbě

Jednoduchý test vztahové vazby (EN)

Článek o vnímání vzdálenosti/blízkosti ve vztazích

Článek o prospěšných a zhoubných formách lásky

Karl Heinz Brisch, Bezpečná výchova

Heinz-Peter Röhr, Závislé vztahy

Karl Heinz Brisch, Poruchy vztahové vazby (pozor pro laiky může být příliš intenzivní)