K psychice otců bych přidal jednu praktickou věc, která se v prvních měsících podepisuje na obou rodičích stejně: spánkový dluh. Když se vstává k miminku bez systému, nevyspí se nikdo, protože každé noční probuzení vzbudí oba. Párům v podobné situaci se osvědčují směny: jednu noc má službu jeden rodič a druhý spí v jiné místnosti se špunty v uších, další noc naopak. I čtyři až pět hodin nepřerušeného spánku každou druhou noc dělá na psychiku víc než osm hodin rozkouskovaných po čtyřiceti minutách.

Prakticky to ale znamená mít kde spát — v malém bytě často chybí druhé lůžko a „noční útočiště“ pak končí na gauči, na kterém se pořádně vyspat nedá. Vyplatí se s tím počítat dopředu, třeba rozkládacím lůžkem v pracovně nebo v obýváku.

A k zapojení otců obecně: pomáhá, když má táta svoji pevnou část večerní rutiny, třeba koupání a uspávání. Dítě si ho spojí s klidem a táta má pocit, že je u něčeho podstatného, ne jen „výpomoc“.

Plánujete i díl o tom, jak si rodiče dělí noci? Zajímalo by mě, co k tomu říkají studie.